Načítání...

Tři příběhy o pivu

Příběh první – MMX

Znáte pivovar MMX v Letech u Dobřichovic? Skoro se mi chce napsat, že pokud ne, vůbec o nic nepřicházíte. Je to skutečně podivné místo – místních tam bývá jako šafránu, nebo spíše ještě méně. Vybavuju si tu chvíli jako dnes – seděla jsem tam před několika lety, jako jedna z asi pěti dalších hostů, a v obřím prostoru jsem se cítila ztraceně a nepatřičně. Tenkrát jsem prohlásila něco ve smyslu, že tenhle pivovar mi k srdci nepřirostl. Pivo bylo takové nijaké, desítka – na níž si zakládají – byla výrazně nejlepší, ale neměl s alem nic společného a pšenici nemohu soudit – to je jediný pivní styl, pro který mé srdce fakt nebije. Razantně jsem tenkrát prohlásila, že tenhle pivovar žádná špička není, a s lehkou dávkou zbytečné pýchy jsem přísahala, že sem už chodit nechci.

Uplynuly dva roky a Dan přivezl domů jejich stout. Vlastně to od něj byla oběť, protože stouty nemusí a já bych je mohla pít od rána do večera (a vlastně pokud to jde, tak je od rána do večera piju). Jsem poněkud vysazená na velmi specifickou kombinaci chuti, kterou od stoutů vyžaduji, a pokud ji nemají, s lehkou dávkou zbytečné pýchy je odsuzuji a posílám do propadliště pivních dějin tím, že je nezaznamenávám do svého elektronického pivního deníčku.

Bylo těsně před Vánocemi. Když jsem doma s otevřenou pusou dopíjela velmi povedený stout z toho pochybného pivovaru MMX, který jsem tak bleskurychle před lety odsoudila, dala jsem si předsevzetí, k němuž jsem se odhodlávala už dlouho – dávat pivovarům druhé šance.

Příběh druhý – Lyer

Bylo těsně po Vánocích. Jednoho sněžného večera jsme se chystali na večerní procházku zmrzlou Modravou. Krátkou procházku. Okolo nás bylo ticho, jaké znáte jen z míst, která musí být pro svou unikátnost chráněna před největším nebezpečím této planety – člověkem. Večerní procházku jsme chtěli zakončit jedním malým v pivovaru Lyer.

Pivovar Lyer, o dva roky dříve. Šest párů běžek pomalu přijíždělo mizející stopou k modravskému pivovaru Lyer. Natěšení a vysmátí jsme tenkrát obsadili jeden rozlehlý a tenkrát zasněžený pařez před pivovarem, abychom na něj umístili šest polotmavých speciálů, které tenkrát Lyer nabízel. Dodnes si pamatuji ty vrásky, které se postupně objevily na čelech všech členů naší běžkařské výpravy, když jsme to pivo chutnali. Pro mě to tenkrát byla tuším šestá či sedmá návštěva Lyeru a i tenkrát pečetila svůj osud pivovaru, který jsem s lehkou dávkou zbytečné pýchy odsoudila jako pivovar nešpičkový. Aby bylo jasno – nešlo o jeden speciál, který nám možná prostě jen nechutnal, ale spíš o komplex mnoha faktorů: nesmyslný poměr cen třetinek a půllitrů, nepříjemná obsluha a přesycené a ničím zajímavého pivo, jehož chuť jsem měla tendenci zapomenout ještě dříve, než byla sklenice prázdná.

Bylo těsně po Vánocích a já jsem s otevřenou pusou dopíjela velmi solidní, pitelnou a nikterak nepřesycenou dvanáctku. Milý číšník nám pivo načepoval minutu po objednání. I jejich vánoční speciál neměl chybu, a proto jsem se rozhodla, že historku o tom, jak nás v létě vyhodili z krásné terasy pivovaru a odmítli nám donést jídlo, načež jim Dan začal nadávat do kreténů, vám vyprávět nebudu.

Příběh třetí – Sára

Bylo těsně před Vánocemi.  Přemýšlela jsem, že chci ke štědrovečerní večeři něco speciálního. Moje kroky (dobře, jeli jsme tam autem) vedly kam jinam než do obchodu s řemeslnými pivy. Obchůdek v pražských Dejvicích – Nápoje Bubeneč, který zvenčí vypadá, že byste mu půjčili pětku do zejtra, je uvnitř doslovným rájem. Uvnitř najdete cokoliv si přejete – od Braníku za deset korun k New England IPA od alchymistů a kouzelníků ze Zichovce (od jisté chvíle jsem přesvědčená, že své pivní lektvary vaří v obdobě rudolfovské CísÚsAlchKuch, a to s větším úspěchem, než byl vařen v proslulém Pekařově císaři nápoj neviditelnosti nebo rozbíjen atom olova).

Jestli máte pocit, že jsem prvním a druhým příběhem chtěla něco hlubšího říct, vyvedu vás z omylu. Někdy je totiž dobré prostě vsadit na jistotu. A proto vám na závěr doporučuji: jestli někdy uvidíte potštejnský stout vánočně nazvaný Sarah, tak se na nic neptejte a prostě jej kupte. V jeho chuti se snoubí čokoláda s kávou, jemnost s typickou stoutovskou hutností a temná nepropustná barva doplněná o tenounkou karamelově zbarvenou, avšak dobře držící pěnu. Clock Sarah je Russian Imperial Stout, který devět měsíců zrál v barriquových sudech, a který ukazuje, že potštejnší mají do pivovarské scény co mluvit – jsou totiž absolutní špička, u níž se nemusíte bát.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *